Historie pohlednice
Hlavička stránky

Stručná historie pohlednic


Z historie pohlednice

Jak staré jsou pohlednice, přesně nevíme. Datum narození totiž neznáme. Zato o jejich předchůdci – korespondenčním lístku - toho víme více. Jeho používání zavedla rakouská pošta v roce 1869, ovšem již o pár let dříve (v roce 1861) si 'korespondenční lístek' nechali ve Spojených státech patentovat pánové John P. Charlton a H. L. Lipman. Jejich lístky dostaly povolení pro doručování státní poštou, ale neujaly se. To rakouský korespondenční lístek v podobě kartičky s natištěnou dvoukrejcarovou známkou a s jednou stranou určenou pro adresu a s druhou pro krátký text, byl úspěšnější. Později bylo povoleno na korespondenčních lístcích provádět reklamní přítisky a ke zrodu pohledu byl už jenom kousek.

Autora první pohlednice rovněž neznáme. O prvenství se uchází hned několik uchazečů a to z Německa, Francie, Ameriky a Anglie. Dokonce ani v dobách nepříliš vzdálených od zrodu pohlednice nebylo jasné, komu její vynález přiřknout. Takto se píše v knize 'Devatenácté století slovem i obrazem' v prvním svazku druhého dílu (sepsal kolektiv autorů v redakci J. Klecandy, vydal Jos. R. Vilímek počátkem 20. století):

Z obyčejného korrespondenčního lístku, sloužícího nejvíce obchodu, postupem času vyvinula se pohlednice.
 Pohlednice jest dopisnice, ozdobená vyobrazením nějaké krajiny, památné budovy nebo také – něčeho jiného. Kde vlastně toto dítko 'fin de siecle' (konce století) původ svůj vzalo, a kdo jest jeho vynálezcem, o tom se učenci a ještě více sportsmani dosud nedohodli, a my zde palčivou tuto otázku řešiti nebudeme. …
 Reklamním lístkům velkých závodů brzy následovaly dopisnice s vyobrazením lázeňských či výletních míst, a odtud již datuje se přímo ohromné rozšíření pohlednice. Na sklonku devatenáctého století vyvinula se pohlednicová manie v hroznou až nemoc. Každé městečko, každá vesnice, každý hotel, ba i zastrčený venkovský hostinec má 'svou pohlednici', a kdo do městečka neb vesnice zavítá, kdo v hostinci přespí nebo jen sklenici piva zde vypije, myslí, že musí někoho ze svých drahých oblažiti poštovní zásilkou dotyčné pohlednice.

Chce se říct 'zaplať pánbu', protože díky oné hrozné nemoci se už od počátků své existence pohlednice stala předmětem sběratelského zájmu.

Zlatým věkem pohledu byl přelom 19. a 20. století. V té době pohlednice získává ustálenou podobu – jedna strana obrazová, druhá adresní. Vedle obrázku malé místo pro krátký text, adresa tedy zabírá celou jednu stranu pohledu. Dnes toto uspořádání nazýváme dlouhá adresa. Tato podoba pohlednice se začíná měnit někdy kolem roku 1905, místo pro adresu je zmenšeno, text už se nepíše na obrazovou část, ale na uvolněné místo na adresní části pohledu.

Značný podíl na masovém zájmu o pohlednice má i rozvoj tiskových technik. Při výrobě pohledu se nejprve uplatňuje především litografie. Vydavatelé pohlednic dbají na kvalitu provedení, pohledy z období 'zlatého věku' patří k nejkrásnějším. Dalšími technikami, které se používají, jsou světlotiskautotypie, hlubotisk a později především fotografie a ještě později ofset.

S první světovou válkou přichází úpadek pohledu, svět má jiné starosti. Pohlednice musí být levná, přestává se používat nákladná litografie, přednost dostávají lacinější techniky, klesá grafická úroveň. Ale pohlednice žije, spojuje vojáky s domovem a s rodinami. V poválečných letech a až do let padesátých má pohlednice převážně podobu černobílé fotografie, barvami hýří pouze přání (vánoční, k jmeninám aj.), na jejichž tvorbě se často podílí známí výtvarníci. V 60. a 70. letech 20. století začíná svět pohlednic ovládat barevná fotografie reprodukovaná ofsetem. Poslat pohled z dovolené je téměř společenskou nutností. A rodí se nová kategorie sběratelů – sběratelů, kteří sbírají staré pohlednice. Pohledy se sbírají nejen pro svou krásu a rozmanitost, ale i pro dokumentární hodnotu.

Dnes posíláme zprávy i obrázky mobilem nebo po internetu. Přesto se mnozí z nás, když jsou na dovolené, zastaví na pár chvilek u stánku s pohlednicemi. A najít v dopisní schránce pohled od někoho blízkého stále těší.